Technika
Výběr zajímavých malířských technik, které využívám při tvorbě obrazů
PASTIGLIA
Pastiglia je umělecká technika, při které se vytváří nízký reliéfní nános podkladu ve formě vytlačovaného ornamentálního pozadí. Někdy také volně podle umělcova uvážení vymodelovaného..
SCAGLIO
Scaglio je další ojedinělá umělecká technika ve které se používá vyplňování barevnou štukovou masou na umělcem vytvářené ornamenty, které jsou vyryté do povrchu obrazu. Technika Scaglio je velice podobná nábytkové intarzii.
Sgrafito je impozantním nástrojem pro vytváření obrazů povrchovou úpravou omítky. Sgrafito technika se používá například na plošné výzdoby nejrůznější architektury a její nezastupitelné místo bylo spjato s obdobím renesanesance. Sgrafitovou techniku můžeme rozdělit na dva základní charakteristické rysy: je to buď jednovrstvé sgrafito, kde je hlavním výtvarným projevem metoda zdrsňování a rytí jednovrstvé, na svém povrchu silně hlazené omítky. Drsnější plochy zde poté pěkně kontrastují se zašpiněnými poli a účinek sgrafita se při vystavení povětrnostním podmínkám ještě prohlubuje.
Druhým typem sgrafita je takzvané dvouvrstvé sgrafito, při kterém se nanáší spodní sádrová omítka, barvená ve hmotě, obvykle antukou či nahrubo drceným dřevěným uhlím a poté se vkládá svrchní bílá štuková. Tato svrchní omítka se před tvrdnutím prořezává špachtlemi, až na samotný baravný podklad. V případě, že zaměníme pořadí barev, mluvíme poté o technice kontrasgrafitu.
Sgrafito se v minulosti vypracovávalo podle předloh, které se přenášely pomocí perforovaných šablon poklepáváním plátěným sáčkem s dřevěným uhlím. Někdy se však kresba rýsovala ještě do mokré svrchní omítky, častokrát i za přispění rudky. V 19.století se však v interiérech nejčastěji používalo sádrové sgrafito, kdy se na hrubou podkladovou vrstvu nanesla tenká, do vysokého lesku hlazená vrstva sádry. Ornament pak byl vyrýván až na spodní omítkovou vrstvu bohatou škálou šrafur.
Samotný rukopis sgrafita je velmi bohatý, protože může používat různé tvary čepelí špachtlí a různé hloubky jejich vrypů. Vznikají tak jedinečné struktury, od velkých prořezávaných ploch, až po jemnou šrafuru. Jedním z méně známých technik sgrafita bývá rytina do křídové desky – tzv. Mässrovy desky. V jejím případě je užito rytí ostrými nástroji do hladce černého nátěru desky a odkrývá se tak její vrstva bílé křídy.
ENKAUSTIKA
Enkaustika je umělecká technika malby voskem, při které mícháme barevné pigmenty do roztaveného včelího vosku, který poté za horka nanášíme v polotekutém stavu na povrch podložky. Tato technika je obecně nejrozšířenějsí, ale enkaustiku můžeme provádět mnohem rozmanitějšími postupy, jako je přidávání jiných typů vosků, pryskyřicí či různých olejů.
Enkaustika patří vůbec k jedněm z nejstarších a nejstálejších ze všech možných malířských prostředků. Důkazem nám jsou nálezy pohřebních portrétů ze starého Egypta, již kolem roku 100 až 300 let po Kristu. Nejstálejší je ovšem jen za předpokladu, že používáme pouze stálé pigmenty a obrazy nevystavujeme vysokým teplotám, které by malbě mohly roztavit její zatvrdlý voskový povrch.
Podívejte se na krátké video, které Vás seznámí se základními postupy enkaustiky:
Mezi nesporné výhody enkaustiky patří, že prakticky nepodléhá normálním atmosférickým změnám a teplem se neroztahuje ani se nesráží v chladu. Jako malba je stálá, nesvětlá ani netmavne. Také samotný vosk totiž nemá žádné nepříznivé chemické reakce s pigmenty nebo s podkladem. Enkaustické obrazy také můžeme přeleštit a díky dobrému světelnému indexu lomu se u vosku projeví také příjemný lesk.
Enakustika se používá v řadě různých efektů a pracovat s ní můžeme kdykoliv a to i s přestávkami, aniž bychom riskovali poškození její barevné jednoty. Malbu můžeme také upravovat opětovným nahřátím a hrát si tak donekonečna s krycími vrstvami, různě je kombinovat nebo přidávat nové. Zde se používaji jednak speciální enkaustické žehličky, teplovzdušné pistole, různé druhy tavení, nahřívané kovové nástroje, podle toho k jakému účelu hodláme metodu enkaustiky využít.
Nikdy však nemusí být použita jen pro malování, ale stejně snadno ji můžeme uplatnit pro různé tvarování, koláže, přichycování k povrchu a nebo k vrstvení. Samotný povrch enkaustické vrstvy kromě výše zmíněných jevů musíme také chránit před oděrem. Zde pak pomůže malbu částečně ochránit nátěrem jemného nánosu bezbarvého akrylového laku, jako základním stupněm ochrany.
Ve svých obrazech se snažím o nejlepší kombinace technik starých mistrů a enkaustika mezi nimi má pochopitelně také své místo..